Jolana Těšinová: Za které trestné činy mohou zodpovídat nemocnice?

Novelizace zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přinesla do oblasti zdravotnictví doslova revoluční změnu. Máte jasno v tom, jak si zákon vyložit? Víte, za které trestné činy může nést nemocnice zodpovědnost? A jak se tomuto riziku vyhnout? To nejdůležitější o novele zákona vysvětluje MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Ph.D.

Fotografie:

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb.), který upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, jež lze za spáchání stanovených trestných činů právnickým osobám uložit, a rovněž i postup v trestním řízení vedeném proti právnickým osobám, nabyl účinnosti již 1. ledna 2012. Rozsah trestní odpovědnosti byl tímto zákonem vymezen taxativním pozitivním výčtem trestných činů, kterých se může právnická osoba dopustit.

Mezi těmito trestnými činy nebyly – až na výjimky – uvedeny trestné činy, kterých by se mohl dopustit poskytovatel zdravotních služeb v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.

Novelou tohoto zákona (č. 183/2016 Sb.) došlo ale s účinností ke dni 1. prosince 2016 k zásadní změně koncepce vymezení trestných činů, za které může být právnická osoba trestně odpovědná, a to výčtem negativním. Právnické osoby tak mohou být trestně odpovědné za všechny trestné činy s výjimkou těch, o kterých tak stanoví zákon (např. zabití, vražda novorozeného dítěte matkou, účast na sebevraždě). Výčet trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, se tak masivně rozšířil a citelně se dotýká i poskytování zdravotních služeb.

Pro oblast zdravotnictví se jedná o „revoluční“ změnu, neboť vůči poskytovatelům zdravotních služeb, jakožto právnickým osobám, nikdy v právním prostředí České republiky nebyla trestní odpovědnost dovozována. Revoluční změna spočívá i ve výčtu trestných činů, za které poskytovatelé zdravotních služeb odpovídají, a to na většinu trestných činů proti životu a zdraví spáchaných i z nedbalosti (např. usmrcení, těžké ublížení na zdraví, ublížení na zdraví, neposkytnutí pomoci), ale i za trestné činy, jejichž objektem není život a zdraví (např. zbavení či omezení osobní svobody, neoprávněné nakládání s osobními údaji, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu).

Nová právní úprava zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dopadá na všechny druhy poskytovatelů zdravotních služeb (dále jen „poskytovatel“), kteří mají charakter právnické osoby. Pro vyvození této odpovědnosti tak není rozhodující, zda se jedná o poskytovatele zdravotních služeb zřizovaného státem (např. fakultní nemocnice), územně samosprávnými celky (např. krajské nemocnice) či zařízení provozovaná jinými „soukromými“ poskytovateli zdravotních služeb (např. církev, nadace, obchodní společnosti). Trestní odpovědnost právnické osoby také přechází na všechny její právní nástupce!

Právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže podle ní jednat a navenek ji projevovat. Právnickou osobu tak zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. V českém trestním právu je trestní odpovědnost založena na principu odpovědnosti za zavinění, které představuje jeden ze znaků definice trestného činu. Tento princip musí být zachován rovněž vůči trestní odpovědnosti právnických osob. Sama právnická osoba však trestný čin nespáchá, nýbrž se jí za určitých podmínek „přičítá“, a její zavinění je tak zásadně odvozováno od zavinění fyzické osoby.

Pro vznik trestní odpovědnosti právnické osoby – a tedy i samotného poskytovatele – je třeba prokázat, že trestný čin byl spáchán fyzickou osobou, která jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti, a zároveň, že ze strany orgánů právnické osoby došlo k nečinnosti, ačkoliv činné být měly. Právnická osoba odpovídá v podstatě za nezvládnutá rizika z provozování zdravotnického zařízení, zanedbání realizace dohledu, kontroly a organizace poskytování zdravotních služeb a souvisejících činností.

Trestní postih poskytovatele lze očekávat zejména v případech systémových chyb, kdy v důsledku jednání většího množství osob vedoucímu k trestněprávně relevantnímu následku je obtížné zjistit, který konkrétní zdravotnický pracovník se dopustil protiprávního jednání postižitelného prostředky trestního práva či takového systémového nastavení, které zdravotnický pracovník nemůže ovlivnit.

V praxi se může jednat například o nedostatečné personální zajištění, včetně nezajištění přítomnosti kvalifikovaného personálu, nedostatečné materiální zabezpečení daného zdravotnického zařízení, nedostatečnou prevenci šíření infekčních chorob, nedostatečné zajištění ochrany pacientů před úrazem.

Aby se poskytovatel vyvinil z trestní odpovědnosti a zůstalo případně pouze u trestněprávního excesu osoby fyzické, musí vynaložit veškeré úsilí, které bylo na něm možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránil. Konkrétně musí učinit určitá opatření ve vztahu k řádnému řízení a kontrole, včetně povinností předcházejících páchání trestné činnosti v jejím rámci. Právě systém vnitřní kontrolní činnosti se považuje za součást činností, v nichž může být shledána odpovědnost za trestný čin. Tato opatření musejí být specifická a individuální, tzv. šitá přímo na míru daného poskytovatele.

Za specifické instrumenty snižující riziko porušení právních a jiných předpisů, jimiž se budou orgány činné v trestním řízení zabývat, jsou považovány již uvedené vnitřní předpisy a standardy (zejména jejich srozumitelnost a vzájemná provázanost), etické kodexy (zejména aplikace jejich zásad v praxi), vzdělávací akce (zejména pravidelnost, odbornost a ověřování účinnosti), institut ombudsmana (zejména jeho nestrannost, nezávislost na vedení a vyhodnocování podnětů) či compliance programy. Lze zobecnit, že rozsah a komplexnost těchto nástrojů jsou přímo úměrné míře rizika porušení právních a etických norem a závažnosti dopadů takového porušení na daného poskytovatele. Významnost tohoto rizika se bude odvíjet od složitosti organizační struktury, povahy činnosti, počtu zaměstnanců a vnějšího prostředí (např. nastavení veřejnoprávního regulačního rámce).

Zákon nedefinuje minimální standard, při jehož dosažení by se mělo za to, že poskytovatel učinil potřebná požadovaná opatření k případnému vyvinění z trestního postihu. Stejně tak neznamená, že by každý poskytovatel musel vykazovat všechny uvedené nástroje jako projev dostatečného úsilí k předcházení trestné činnosti. Učiněná opatření budou zkoumána jednotlivě i v jejich souhrnu na pozadí okolností případu, za nichž by měl být poskytovatel stíhán.

Úkolem orgánů činných v trestním řízení není provádět „audit firemní kultury“ v celém jejím profilu. Orgány činné v trestním řízení musí především zkoumat nejen samotné přijetí uvedených opatření ze strany daného poskytovatele, ale rovněž zda a jak byla tato opatření kontrolována, jak byla jejich znalost ověřována a jejich dodržování vynucováno. Orgány činné v trestním řízení budou opatření – s důsledky vyvinění pro daného poskytovatele – posuzovat především prostřednictvím kritéria vhodnosti, tedy zda je příslušné opatření vůbec způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle, a dále prostřednictvím kritéria přiměřenosti – tedy nakolik potřeba existence příslušného opatření odpovídá situaci u daného poskytovatele.

Jestliže bude rozšíření trestní odpovědnosti právnických osob i na činnosti přímo související s poskytováním zdravotních služeb vnímáno samotnými poskytovateli jako motivace k případné revizi vnitřních předpisů, edukaci zaměstnanců a nastavení účinných mechanismů kontroly, může ve svém důsledku jít o tendenci prospěšnou nejen pro konkrétního poskytovatele zdravotních služeb, ale i zdravotnické pracovníky a pacienty obecně.

MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Ph.D.
přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví
a medicínského práva, 1. lékařská fakulta
Univerzity Karlovy v Praze